Červenec 2011

příběh jednoho kluka (10.část)

31. července 2011 v 16:21 | Creature ^^
Fakt super…je ze mě bezdomovec…
Ach , co teď?!
Položil jsem si hlavu do dlaní.Předemnou se ozvalo zakňučení.
"Co budem dělat , Blue?"
Blue otočila hlavu do prava přesně ve chvýli kdy se z prava ozval velice známí hlas.
"Vypadáto že máš asi problém." Cuknul jsem hlavou za tím hlasem , spatřil usmívajícího se Michaela.
"Půjdeme ke mně a tam mi všechno vysvětlíš." Chytl mě za ruku a vytáhl na nohy.
Snažil jsem se trochu vzpamatovat a tak jsem řekl první otázku co mě napadla.
"Jak-jak jsi mě tu našel?"
Jeho úsměv se rozšířil.
"No, vlastně mě sem dovedla Blue."
"Ale , jak?"
"Škrábala na dveře a když jsem jí otevřel tak se mi zakousla do nohavice a odtáhla sem." Rozesmál se.
"Blue je šikovná holka..Nevím co bych bez ní dělal." Svěřil jsem se.
"Nevím co bys bez ní dělal, ale vím co bys nedělal." Natáhl ruku a propletl si semnou prsty.
Když viděl můj výraz rozesmál se ještě víc a mou ruku pustil.Pořád jsem ale na dlani cítil teplo Michaelovi ruky.
Nevěděl jsem co říct dál a tak jsem raději mlčel.Naštěstí cesta netrvala moc dlouho takže jsme za chvíli došly k Michaelovu domu.
Došly jsme do kuchyně a tam si sedly ke stolu naproti sobě.
"Tak co se stalo?" zeptal se mě.
"Nic moc…"
"Definuj mi to "nic moc"."
"Staříkové mě vyhodily na ulici."
"To se mi nezdá jako nic moc.To se vůbec nestaraly jestli máš kam jít?"
"Řekl jsem jim že mám…"
"Ale proč? Možná by tě tam nechali dýl ,než by sis něco našel , ne?"
"Ne , nechali , akorát bych zase jen vyvolal hádku, a to jsem nechctěl.Nesnáším hádky.A paní Tomsnová má už tak starostí dost…Nechtěl jsem jí přidělávat další."
"Chápu…Tak kam půjdeš?"
Povzdechl jsem si. "Tak to jsem ještě nedomyslel…"
Zasmál se mi a nabýdnul. "Mohl bys zůstat u mě než si něco najdeš."
"Opravdu bych mohl?" zeptal jsem se překvapeně.
"Samozřejmě." Ujistil mě.
"A co rodiče?"
"Moji rodiče jsou pořád pryč a i kdyby se vrátili, sčímž ani nepočítám, určitě by jim to nevadilo.Vědí že nesnáším samotu a byly mi rádi že jsem našel někoho kdo mi od ní pomůže.A ty žádné rodiče nemáš-" zarazil se když spozoroval můj výraz "Promiň, nemyslel jsem to tak…"omlouval se mi okamžitě.
"V pořádku, vím žes to tak nemyslel…"
"Asi bysme už měli jít spát…zítra brzo vstáváme." Vstal a odešel do svého pokoje.Taky jsem vstal a šel za ním.Stěží jsem vyšel schody jak jsem byl utahaný, několikrát jsem zakopl , ale vždycky jsem nějak záhadně našel rovnováhu.Byl jsem už skoro u pokoje když jsem křikl "Pojď Blue!"
Blue poslušně vstala a šla zamnou.Vešel jsem do Michaelova pokoje a spatřil jsem ho, ležel už v postely a měl zavřené oči.Vedle jeho postele byla matrace , na které bych měl spát.
"Nevadí ti že musíš spát na matraci?Klidně si tam lehnu já.." zamumlal z polospánku.
"To je v pohodě, vyspím se tady.Dneska si toho promě udělal už dost…jen spi." Řekl jsem a rozcuchal mu vlasy.Za chvíli mu ochabla pusa a on začal tiše pochrupovat.
Do hlavy se mi vetřela myšlenka který zněla "Je vážně roztomilý…" Něžně jsem ho pohladil po tváři, a on se zespánku usmál.
Najednou semnou zacloumal pocit , který by ve mně měl být mrtví.Ten pocit měl zemřít spolu se Samanthou ,ale najednou jako by se vrátil…
<Ne!Takhle o tom nepřemýšlej!Málem jsi tomu pocitu propadl!> zakřičel na mě rozum.
<A proč by neměl?> oporovalo mu srdce.
<Protože jedinej člověk kterýho kdy miloval byla Samntha a tak to zůstane!>
<Zakazuješ mu aby byl opět šťastný? Ano , Samanthu miloval, ale proč by se nemohl zamilovat znova?>
<Já ale musím souhlasit s rozumem…Nemiluju Michaela!> přidal jsem se k jejich rozporu.
<Sám pořádně nevíš co cítíš , nechceš si to přiznat!>okřiklo mě srdce
<Nehodlám se o tom sváma bavit…> ukončil jsem svojí samomluvu.
Lehl jsem si na matraci ,uražený sám na sebe.Blue se mi stulila u boku a taky usnula.
Taky jsem zavřel oči, a pochvíli jsem usnul, jenže ne nadlouho.Probudil mě křik,jenže nebyl můj…
Okamžitě jsem se posadil.To Michael vykřiknul.Spal ,a mluvil že spaní.
"Ne!!!" zakřičel. "Neberte mi zeleninu!"
"Radši si vemte mě než zeleninu!Chudák mrkvička,bude mít trauma!"
Zdá se mu o zelenině?
Proti své vůli jsem se zasmál.
Michael se po tom na půl hodiny uklidnil… potom ale začal mluvit znova.Tentokrát , to ale nebylo o zelenině…
"Chrissi…Zůstaň…Zůstaň prosím … semnou…." Řekl tak zřetelně že jsem si chvíli myslel že se probudil.
"Zůstanu ,jak dlouho budeš chtít…" zašeptal jsem i když jsem věděl že mě neslyší…
Poté jsem zase usnul.

příběh jednoho kluka (9.část)

31. července 2011 v 14:38 | Creature ^^
"Ahoj.." řekl jsem ale k odchodu jsem se neměl.Pořád jsem tam tak stál a dívali jsme se navzájem do očí.Co teď?
Oba dva jsme zrospačitěli.
"Um ,noo…Ehm , dobrou noc" vysoukal ze sebe nakonec Michael.
"Dobrou…" řekl jsem a vyšel do chladné podzimní noci.
Cestu jsem ani nevnímal…Celou dobu mě totiž hřála Michaelova mikyna,díky ní mě teď obklopovala i Michaelova vůně, bylo to jako by kousek jeho zůstal semnou... To vyznělo divně.
Šel jsem dál , a zachvíli jsem se přistihl jak zase přemýšlím nad tou chvílí kdy jsme stály naproti sobě…Mezi námi nemohlo být víc jak pár centimetrů…přemýšlel jsem nad tím co by se stalo kdybych se sklonil a….NE!" rázně jsem zavrtěl hlavou abych se těch myšlenek zbavil.
Co to semnou je?Asi…asi jsem nemocný nebo tak něco…Určitě…Nejsem prostě normální…
Nemůžu být!
Nedával jsem pozor na cestu takže jsem se lekl když jsem čelem narazil do kmene stromu "Au!Do pr….Co- ?!" křikl jsem.
Byl to strom na zahradě ošklivého rodinného domu ve kerém jsem byl ubytovaný.trochu mě to zmátlo.
"To už jsem tady?" řekl jsem nahlas.
Blue vedle mě tiše štěkla.Potom se otočila a zmizela ve křoví.
Třel jsem si čelo. "Ach…určitě budu mít bouli…" řekl jsem i když jsem moc dobře věděl že mě nikdo neslyší.
Zazvonil jsem na zvonek.Přišla mi otevřít stará paní Tomsnová.
Ach , ahoj Chrissi..Myslela jsem že dneska už nepřijdeš…"
"Dobrý večer paní Tomsnová.Omlouvám se že jdu tak pozdě , musel jsem si ještě něco zařídit…"
"V pořádku.Už jsem ti přece říkala , že mi můžeš tykat…Jmenuji se Maria jestli jsi zapoměl."
"Nezapoměl ,paní Tomsnová."
Povzdechla si. "Pojď dál.."
Ustoupila odedveří abych mohl projít.Vešel jsem dovnitř.
"Děkuji."
"Není za co Chrissi…" Řekla se zvláštním podtónem kterému jsem nerozuměl.
Šel jsem kolem obýváku , kde se na rozkládacím křesle válel pan Tomson.Měl jsem v úmyslu se kolem proplížit…Nemělel jsem chuť se sním bavit…
"Chrissi , pojď si promluvit."
Tiše jsem si povzdechl.Takže můj plán se zase nevydařil…
Neochotně jsem k němu přišel.
"Sedni si!" přikázal mi.
"Jsem snad pes?" opáčil jsem mu,.
Jeho pohled mě ale donutil si sednout na až moc měkký gauč.
Ignoroval moji poznámku a chtěl pokračovat, jenže dřív promluvila paní Tomsnová která se tíše přikradla blíž a sedla si na druhý konec gauče.
"Chrissi-" nestihla to ani doříct protože ji pan Tomson přeršil.
"Už tě tady dál nesneseme, už dál nebudeme po nocích poslouchat jak křičíš ze spaní, takže se sbal a vypadni!"
Poprvé za tu dobu co jsem tady jsem viděl paní Tomsnovou probodnout svého manžela pohledem.
"Arnolde!" okřikla ho paní Tomsnová.
"To je v pořádku paní Tomsnová…" Nebyl jsem překvapený, jednou to muselo přijít.Slyšel jsem jak se o tom pan a paní Tomsnovi zhruba před týdnem dohadovali.
Vstal jsem a šel si do pokoje sbalit.Všechny moje věci se mi pohodlně vešly do jednoho batohu.Došel jsem před vchodové dveře , položil na ně ruku a chystal jsem se odejít.Když v tom mi paní Tomsnová položila ruku na rameno.
"Omlouvám se ti Chrissi…neměl ses to takhle dozvědět…"
"To je v pořádku… mám kam jít." Zalhal jsem.
Pro sebe si kývla. "Dobře."
"Dávejte na sebe pozor , paní Tomsnová." Řekl jsem a chtěl se otočit , jenže ona mi stiskla rameno a tím mě donutila abych kní zůstal otočený čelem.
"To ty bys měl na sebe dát pozor." Řekla mi se starostmi v hlase.
"Nedělejte si zbytečné starosti , umím se o sebe postarat."
"Chrissi…Jsi ten nejzdvořilejší člověk kterého jsem kdy poznala."
"Um…Děkuji." To jsem tak trochu nečekal.
Sundala ruku z mého ramene a já jsem konečně mohl odejít.Udělal jsem pár kroků ,takže jsem slyšel zašeptání kterým se semnou paní Tomsnová loučila. "Sbohem , Chrissi…"
Tahle milá paní mi bude docela chybět…alespoň jsem se zbavil jejího manžela…Nechtěl jsem se ohlížet zpátky, tenhle dům mi stejně chybět nebude , nikdy jsem ho nepovažoval za vůj dommov.
Prošel jsem dvěmi ulicemi a sedl si na lavičku, na kterou nedopadalo světlo z lamp.
Fakt super…je ze mě bezdomovec…

příběh jednoho kluka (8.část)

30. července 2011 v 21:52 | Creature ^^
"Pojď Blue , najdeme ti něco k jídlu…" řekl zničehonic Michael.
Málem jsem nadskočil , docela jsem se totiž lekl.
Blue se rozeběhla za Michaelem.
Minuty ubíhaly a já tam pořád jen tak stál.Z obýváku se ozvalo zavrčení.Okamžitě jsem šel za tím nepřátelským zvukem.
Morgan, velký bíly chlupatý pes se strachy krčil v koutě a nad ním stála Blue.To odní vyšel ten zvuk, asi se jí Morgan moc nelíbí…Blue na něj cenila zuby.
"Blue , ke mně!" okřikl jsem ji.
Blue sice otočila hlavu , ale jinak nejevila žádné známky toho , že by se měla pohnout z místa.
"Tys neslyšela co jsem řekl?Ke mě!" okřikl jsem ji znova.
Z hrdla se jí vydal zvuk velice podobný povzdechnutí ,odvrátila se od Morgana a pomalu ke mně došla.
"Teď pojď za mnou…" poručil jsem jí a šel do kuchyně.Blue mě poslušně následovala.
"Co to mělo být?!" zeptal jsem se jí v kuchyni.
Zabručela a vyhýbala se mým pohledům.
"Hele , nevím jestli už máš takový hlad že musíš napadat Michaelova psa ale , Morgan není k jídlu!" Zase jen zabručela.
Z dálky jsem slyšel jak Michael Morgana uklidňuje.
Za chvíly za námi přišel, ale Blue obešel velkým obloukem.
"Neboj se , ona tě nekousne…Teda pokud jí to nepřikážu…" uklidňoval jsem ho.
"Tak dobře…Stejně si radši dám pozor.." usmál se a ukázal přitom své čistě bílé zuby.
Hodil jí věnec buřtů a Blue se do nich vděčně pustila.
"Chrissi , chodíš ty vůbec někam do školy?"
"No vlastně ne…Chodil jsem , ale vyhodily mě zní , kvůli tomu roku v blázinci."
"A co takhle kdyby si začal chodit k nám do školy?" zeptal se s nadějí v hlase.
Neurčitě jsem pokrčil rameny , ale Michael to bral jako souhlas.
"Super!Počkej…zítra je pondělí takže půjdeš semnou za říďou…a teoreticky by tě měli tak za čtyři dny ,možná i dřív přijmout." Usmál se. "Tak co?Jdeš do toho semnou?" zeptal se nadšeně.
Trochu vyvedený z míry jsem přikývnul.
"Bezva!Ukážu ti naší partu , určitě se ti budou líbit!Rád bych řekl to samé i o škole , ale škola je prostě škola…Je v ní moc velká nuda , na to aby se ti v ní líbilo…No , uvidíme…"
"Hele , jak dlouho jsem vlastně spal?"
"Jenom něco přes dvě hodiny…Myslím že by ti prospěl delší spánek…"
Měl pravdu… necítil jsem se vůbec vyspale…Bylo něco kolem půl dvanácté v noci.
"Už bych měl asi jít…"
Snažil jsem se ukrýt smutek který se dral ven ,při pomyšlení na odchod.Myslým že mi to docela šlo.
Za to Michael poklesu nálady nijak nebránil v projevu.
"Samozřejmě , nebudu ti bránit ,pokud chceš odejít.." řekl smutně.
"Není to tím že bych chtěl!Kdybych mohl zůstal bych tu dýl…Jenže už takhle bude být paní Tomsnová strach.."
Smutně se usmál "Chápu…"
Vydal jsem se ke dveřím a Blue mě následovala.Hned za ní kráčel Michael.Zamyšleně se díval do země.
Prošly jseme obývákem, po Morganovi se slehla zem.Když jsme došli ke dveřím otočil jsem se na něj.Otočil na mě svůj zamyšlený pohled.
Najednou nikdo z nás nevěděl co říct.
"Ehm no…Tak ahoj." Řekl rozpačitě.
"Ahoj.." řekl jsem ale k odchodu jsem se neměl.Pořád jsem tam tak stál a dívali jsme se navzájem do očí.Co teď?

příběh jednoho kluka (7.část)

30. července 2011 v 21:50 | Creature ^^
Je nádherná..." zašeptal Michael. "Sice jsem Samanthu neznal ,ale mě spíš připomíná tebe..."
Ignoroval jsem jeho poznámku a dál provrtával očima bílou stěnu chodby,jako by tam snad mohlo být něco co by aspoň na chvíli odvedlo moji pozornost.
<Bílá stěna...Hrozně zajímaví přemět…> zašeptal hlas v mé hlavě.
<Je to vůbec předmět?> přidal se k němu další.
<A co jinýho by to asi tak bylo ty chytráku....>
<Právě si urazil sám sebe…> začali se hádat.
<Poznámka-Urazil jsem tebe , ne sebe.>
<Bože ty si pako…Já jsem ty , rozumíš?>
<Jak můžeš bejt já?Jsi moc nudný na to abys byl já…>
<Ty to vážně nechápeš že ne…>
Teď už ty dva hlasy na sebe křičeli.
"Můžete být sakra už zticha?!" okřikl jsem je omylem nahlas.
"Říkal jsi něco?" zeptal se Michael kterého jsem vyrušil když se plně věnoval Blue , takže naštěstí neslyšel co jsem právě řekl
"Né , nic.To se ti muselo zdát…" začal se zase věnovat Blue.
<Kde jsme to byly , předtím než nás vyrušil?>
Ten druhý hlas si povzdechl.<Říkal jsi jak je zajímavá bílá stěna….>
<A není snad?? Víš kolik se sní dá dělat věcí?>
<Vyjměnuj mi jednu z nich….>
<Ehm….> zrozpačitěl jeden z tech hlasů. <Teď mě zrovna žádná nenapadá!>
<Tak vidíš…>
<Sorry že vás ruším ale…. MŮŽETE MI K SAKRU ŘÍCT CO DĚLÁTE V MOJÍ HLAVĚ?!> Vyštěkl jsem na ně , teď už naštěstí v duchu.Co by asi mému tónu řekl Michael?
<To bys měl snad vědět ty ne?> opáčil mi ten hlas.
<A jak to mám asi vědět?>
<Tak fajn vysvětlím ti to…My jsme tvoje části.Tady tenhle chytrák je tvoje blbost , ale jak vidím tak jich asi budeš mít víc!> řekl a bylo to míněno mě.
<A kdo jsi teda ty?> zmínil jsem.
<Já jsem tvůj čistý rozum…>
<A-a já jsem tvoje srdce…> špitl hlas který jsem ještě neslyšel.Byl to krásný a nesmělí hlas…
<A co tu všichni děláte?Nikdy jsem vás tu neviděl..Teda spíš neslyšel.>
<Jak ti to vysvětlit…Jsme tu pro to , protože tvoje duše se ocitla rozcestí osudu a ty si musíš vybrat kterou cestou se vydáš!my jsme tu proto abychom ti pomohly vybrat...a vlastně aby sis při tom rozhodování nepřipadal sám…Pozor! Vybírej řádně!Když si ji vybereš , není cesty zpět!> varoval mě hlas co se nazval mým rozumem.
Najednou se mi zatmělo před očima a já jsem se v duchu přenesl na zvláštní ponuré místo.Byla tam obrovská značka která většinou stává na rozcestích , jenže tady žádné cesty nejsou!Sotva jsem na to pomyslel , předemnou se ocitly dvě cesty,obě však byly zahalené do tmy.Podíval jsem se na značku.Oba ukazatele však byly čistě bílé a prázdné.To se mám jako rozhodnout tady a teď? Vždyť ani nevím o čem se mám rozhodovat!
<Neboj se…nemusíš se rozhodovat hned…> zašeptalo srdce.
<a o čem se mám vlastně rozhodovat?>
<na tom teď nezáží…Všechno se dozvíš až přijde čas, rozum tě chtěl jen připravit…Teď se vrať zpátky nebo si někdo všimne že jsi trochu mimo, můžeš si s námi promluvit kdykoliv budeš chtít….> řeklo srdce a já se znovu ocitl v místnosti s Michaelem a Blue. Tak to … je fakt divný!!Potřebuju psychiatra… a to hned!

příběh jednoho kluka (6.část)

30. července 2011 v 21:48
Je nádherná..." zašeptal Michael. "Sice jsem Samanthu neznal ,ale mě spíš připomíná tebe..."
Ignoroval jsem jeho poznámku a dál provrtával očima bílou stěnu chodby,jako by tam snad mohlo být něco co by aspoň na chvíli odvedlo moji pozornost.
<Bílá stěna...Hrozně zajímaví přemět…> zašeptal hlas v mé hlavě.
<Je to vůbec předmět?> přidal se k němu další.
<A co jinýho by to asi tak bylo ty chytráku....>
<Právě si urazil sám sebe…> začali se hádat.
<Poznámka-Urazil jsem tebe , ne sebe.>
<Bože ty si pako…Já jsem ty , rozumíš?>
<Jak můžeš bejt já?Jsi moc nudný na to abys byl já…>
<Ty to vážně nechápeš že ne…>
Teď už ty dva hlasy na sebe křičeli.
"Můžete být sakra už zticha?!" okřikl jsem je omylem nahlas.
"Říkal jsi něco?" zeptal se Michael kterého jsem vyrušil když se plně věnoval Blue , takže naštěstí neslyšel co jsem právě řekl
"Né , nic.To se ti muselo zdát…" začal se zase věnovat Blue.
<Kde jsme to byly , předtím než nás vyrušil?>
Ten druhý hlas si povzdechl.<Říkal jsi jak je zajímavá bílá stěna….>
<A není snad?? Víš kolik se sní dá dělat věcí?>
<Vyjměnuj mi jednu z nich….>
<Ehm….> zrozpačitěl jeden z tech hlasů. <Teď mě zrovna žádná nenapadá!>
<Tak vidíš…>
<Sorry že vás ruším ale…. MŮŽETE MI K SAKRU ŘÍCT CO DĚLÁTE V MOJÍ HLAVĚ?!> Vyštěkl jsem na ně , teď už naštěstí v duchu.Co by asi mému tónu řekl Michael?
<To bys měl snad vědět ty ne?> opáčil mi ten hlas.
<A jak to mám asi vědět?>
<Tak fajn vysvětlím ti to…My jsme tvoje části.Tady tenhle chytrák je tvoje blbost , ale jak vidím tak jich asi budeš mít víc!> řekl a bylo to míněno mě.
<A kdo jsi teda ty?> zmínil jsem.
<Já jsem tvůj čistý rozum…>
<A-a já jsem tvoje srdce…> špitl hlas který jsem ještě neslyšel.Byl to krásný a nesmělí hlas…
<A co tu všichni děláte?Nikdy jsem vás tu neviděl..Teda spíš neslyšel.>
<Jak ti to vysvětlit…Jsme tu pro to , protože tvoje duše se ocitla rozcestí osudu a ty si musíš vybrat kterou cestou se vydáš!my jsme tu proto abychom ti pomohly vybrat...a vlastně aby sis při tom rozhodování nepřipadal sám…Pozor! Vybírej řádně!Když si ji vybereš , není cesty zpět!> varoval mě hlas co se nazval mým rozumem.
Najednou se mi zatmělo před očima a já jsem se v duchu přenesl na zvláštní ponuré místo.Byla tam obrovská značka která většinou stává na rozcestích , jenže tady žádné cesty nejsou!Sotva jsem na to pomyslel , předemnou se ocitly dvě cesty,obě však byly zahalené do tmy.Podíval jsem se na značku.Oba ukazatele však byly čistě bílé a prázdné.To se mám jako rozhodnout tady a teď? Vždyť ani nevím o čem se mám rozhodovat!
<Neboj se…nemusíš se rozhodovat hned…> zašeptalo srdce.
<a o čem se mám vlastně rozhodovat?>
<na tom teď nezáží…Všechno se dozvíš až přijde čas, rozum tě chtěl jen připravit…Teď se vrať zpátky nebo si někdo všimne že jsi trochu mimo, můžeš si s námi promluvit kdykoliv budeš chtít….> řeklo srdce a já se znovu ocitl v místnosti s Michaelem a Blue. Tak to … je fakt divný!!Potřebuju psychiatra… a to hned!

příběh jednoho kluka (5.část)

30. července 2011 v 21:47 | Creature ^^
Cítil jsem se najednou, tak nějak lehce.Jako by ze mě ta tíha spadla , nebo aspoň povolila svůj stisk.Jako by na sebe Michael vzal kus bolesti aby mi pomohl..Je tohle pocit přátelství?

Z předsíně se ozval zvláštní zvuk , znělo to jako zaškrábání.
Odskočili jsme od sebe jako by nám někdo dal ránu elektrickým proudem.
Michael se omluvně usmál a začal se červenat.Nemohl jsem si pomoct , ale připadal mi najednou tak nějak roztomilý.Bože...Potřebuju aby mi někdo vrazil facku
"Slyšel jsi to?" zeptal se mě.
"He?" někdy je moje vyjadřování prostě úžasné...
"Ten zvuk ode dveří."
"Jó tohle to."
Michael na mě koukal jako na blázna.
"Chrissi , jsi v pohodě?"
"...Naprosto" kývl jsem.
"Tak dobře." Usmál se Michael a šel ke dveřím.
Šel jsem za ním až ke dveřím.Když je otevřel , stál za nimi velký černý pes.Ale toho psa já přece znám!
Pes se ke mě rozeběhl a s veselím kňučením mě srazil k zemi kde mi začal olizovat obličej.
"No tak!Přestaň!Slez ze mě Blue!!" křičel jsem.
Michael se začal hrozně smát.
"Lehni Blue!" zakřičel jsem.
Blue se svalila na záda , konečně jsem se mohl nadechnout.
Vstal jsem a začal se oprašovat.
"To je tvůj pes?" zeptal se Michael , klekl si k Blue a začal jí drbat na přiše.
"Ne tak docela, je to tulačka.Našel jsem ji na ulici v den co mě propustili z blázince , byla malá vyhublá a hrozně roztomilá.Pořád je to ještě štěně...
Vzal jsem ji domů , dal jí najíst a napít.Byla můj jediný přítel když jsem byl úplně sám.Nemohl jsem ji však mít kvůli staříkům u sebe a tak žije na ulici.Chodí si za mnou pro jídlo a taky mě občas doprovází všude kam se hnu."
"To je rozlomilé" usmál se na mě Michael a začal na Blue šišlat "Ti ši ale šikovnej a roštomylej pejšánek" a poplácal ji po hlavě.Blue se to hrozně líbilo.
"A ti ši ťaky hrošně roštomylej" napodobil jsem Michaelův hlas a poplácal ho pohlavě jako on Blue.
Jeho tvář nabrala podobu rajčete až jsem se lekl že zkolabuje.Oddychl jsem si když se začal smát.
Klekl jsem si k Blue.
"Jak si přišel na jméno Blue?" zeptal se mě najednou.
Zahleděl jsem se na podlahu.
"Podívej se na její oči..." řekl jsem.
"Wow! Jsou blankytně modré!"
"Ano ... mají stejnou barvu jako měli oči Samanthy...Občas mi ji hodně připomíná..."
Blue zakňučela, vstala a položila si hlavu do mých dlaní.Začal jsem ji konejšivě hladit po zádech.
"Je nádherná..." zašeptal Michael. "Sice jsem Samanthu neznal ,ale mě spíš připomíná tebe..."

příběh jednoho kluka (4.část)

29. července 2011 v 16:11 | Veše Creature =)
Začal jsem vyprávět.
"Před dvěma lety.............."

"..........Jsem měl nádherný život..Nic už nemohlo být lepší" řekl jsem roztřeseným hlasem plným smutku.Usmál jsem se na Michaela přes slzy, které mi znovu tekly po tvářích.Byly obrovské a horké.
"Měl jsem hodného tátu a úžasnou mámu..
Ale co jsem měl hlavně byla moje jediná láska Samantha.Byla světlo mého života..." Zavřel jsem oči pod náporem bolesti.
"Miloval jsem ji a o to víc když mi přiznala že se do mě také zamilovala...Stala se mým smyslem života a já zase jejím.Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled dokud jsem jí poprvé neuviděl.Hned jsem poznal že ona je člověk kterého jsem celou tu dobu hledal, to ona byla mojí spřízněnou duší.Všude jsme byli spolu , všechno jsme dělali společně.Nic nás nemohlo rozdělit...Nic kromě smrti."
"Ten den..." chvíli jsem nemohl mluvit .všiml jsem si, že ruku kterou jsem měl položenou na stole teď svíral Michael.Tušil co se stalo, jeho oči byly naplněné slzami.
Rozhodl jsem se pokračovat.
"Ten den, jsme měli jet s mojí rodinou na naší chatu.Samantě se nechtělo ,ale nakonec jsem ji přemluvil."
"Naproti nám jel opilí řidič , který naše auto ve velké rychlosty smetl ze silnice.auto skončilo převrácené v příkopě.Musel jsem na chvíli ztratit vědomí protože jsem se probral když už auto bylo vzhůru nohama.Byl jsem zmatený a zraněný , nevěděl jsem co dělat, všude byla krev...v dáli jsem slyšel sanitku a spoustu křičících hlasů."
"Když jsem se podíval před sebe , viděl jsem mámu s tátou, ani jeden z nich se nehýbal."
"Nejvíc jsem se však vylekal když jsem se podíval vedle sebe...."
"Samantha zakašlala a já si všiml velké rány na její hlavě která silně krvácela.Otevřela oči já do nich naposled pohlédl.Potom je zavřela a přestala se hýbat.Nemohl jsem s tím nic udělat!Moje tělo bylo uvězněno pod vrakem auta , nemohl jsem ani zavolat o pomoc!
Ztratil jsem vědomí...Jenže narozdíl od ní a mé rodiny se lékařům podařilo mě opět přivést k životu..
Já jsem měl silný otřes mozku a pár škrábanců, zatím co .... Samantha měla těžká zranění nesloučitelné s životem.."
"Probral jsem se v nemocnici kde mi zdělili tu strašnou zprávu.Táta s mámou byli na místě oba mrtví , Samantha ještě dlouho potom v nemocnici bojovala i přes nulovou šanci na záchranu.Já byl celou dobu jejího utrpení v bezvědomí."
"Psychicky jsem se zhroutil , i přes to že zranění se vyléčila , jsem nemohl pořádně myslet.Po sezení s psychologem mě převezli do psychiatrické léčebny , protože psycholog u mě zpozoroval sebevražedné sklony, poznal že jsem nebyl schopný jít mezi lidi."
"S nikým jsem nemluvil , dávali mi silné prášky na deprese a hodně dalších podobných věcí.Po roce u mě zaznamenali změnu , naoko jsem se smířil se ztrátou ale v duchu jsem byl pořád stejně zlomený.Pustili mě a ubytovali u dvou starých lidí , ne však na dlouho , bylo to jen abych se postavil na vlastní nohy.
Každý den...vyčítal jsem si , a pořád vyčítám její smrt, kdybych ji nenutil tam jet , mohla být ještě na živu..." na hlas jsem se rozvzlykal.
Ani nevím jak se to všechno odehrálo , ale najednou mě Michael pevně objímal.Nevím co to do mě vjelo , ale stisk jsem mu opětoval a ruce spojil za jeho zády.Tryko jsem mu máčel slanými slzami.
Cítil jsem se najednou, tak nějak lehce.Jako by ze mě ta tíha spadla , nebo aspoň povolila svůj stisk.Jako by na sebe Michael vzal kus bolesti aby mi pomohl..Je tohle pocit přátelství?

příběh jednoho kluka (3.část)

29. července 2011 v 12:39 | Veše Creature :-)
S křikem jsem se probudil , po tvářích mi tekly velké horké slzy.
"Ehm, jsi v pohodě?" zeptal se nervozní kluk vedle mě.
"Tak trochu."
Usmál se protože jsem na něj konečně promluvil a setřel mi slzy.
Sakra , proč furt brečim?!
"Já... slyšel jsem tě až dolů , a lekl jsem se že se ti něco stalo, ale asi se ti jen něco zdálo ne?"
Kývnul jsem.
"Chceš si o tom snu promluvit?"
"Já si ho vlastně ani nepamatuju."
Jenže bohužel jsem si ho pamatoval do detailů.
Pokrčil rameny a řekl "Dobře , snad mi jednou řekneš pravdu."
Nechápal jsem jak mohl přijít na to že lžu.Nikdo to nikdy nepoznal, tak proč on?
Nechal jsem to být.
"Neznám ani tvoje jméno." Řekl na jednou.
"Chriss."
"Tak Chrissi , já jsem Michael." Napřáhl ruku , jeho úsměv se rozšířil když jsem mu podal tu svojí abych si sním potřásl.
Měl příjemně horkou ruku , zatím co ta má byla chadná.
"Michaeli , proč to pro mě děláš?Ani mě neznáš.Neměl jsi důvod vodit si cizího člověka do bytu, měl si jít dál a ignorovat mě."
"Byl bys radši kdybych tě ignoroval?"
Okamžitě jsem zakýval hlavou hlavou na znamení nesouhlasu.
"Já vlastně ani nevím.. prostě cítím že ti musím pomoct...Um ,Chrissi?"
"...hm?"
"Ty se chceš zabít?" narážel na mojí ruku na kterou zíral.Nedivil jsem se mu.Moje pravá ruka byla poseta hlubokými zanícenými jizvami.
Schoval jsem ji za sebe a zalhal.
"Ne nechtěl..."
"Prosím, přestaň mi lhát...klidně mi můžeš říct že o tom nechceš mluvit , já to pochopím ,ale nelži mi..."
"Dobře....."
"Proč jsi na mě tak hodný?" zeptal jsem se ho.
"Líbíš se mi." Obdařil mě zářivím úsměvem.
Tak trochu jsem to nepobral.
Zasmál se "Tak jsem to nemyslel."
V tu chvíli mi pořádně zakručelo v břiše, ani jsem si neuvědomil jaký mám hlad.
"Tak pojď , musíš mít hlad."
Vzal mě za ruku a táhl po schoděch dolů.Prošli jsme obývákem kde se na dece válela hora chlupů.Až po chvíli mi došlo že to musí být ten pes kterého Michael zdravil.
"Co je to za psa?" zeptal jsem se Michaela.
"Támhleta líná obluda? To je Morgan." Odpověděl mi , a odtáhnul mě až do kuchyně kde mě posadil na židly u stolu.
Nádherně to tu vonělo...
Postavil předemě a na proti mě talíř s omeletou.Sedl si a pustil se do jídla.Chvíli jsem se jen díval jak se cpe , ale později jsem se do jídla pusil sám.
Když jsme obadva dojedli, zeptal se mě "Chutnalo ti to?"
Kývnul jsem.
"To je dobře."
"Kde jsi se naučil takhle dobře vařit?"
"Jak vidíš žiju tu s rodiči, jenže oni jsou pořád pryč , a málo kdy se sem vrací ,takže jsem se musel naučit o sebe postarat sám.O vaření jsem četl hodně knížek , byla to fakt nuda." Povzdechl si.
Vstal a dal talíře do myčky.Potom se posadil zpátky a opřel si hlavu o ruku.
Pátravě se na mě zadíval.
"Řekneš mi teď něco o sobě?" zeptal se mě najednou.
Namáhavě jsem polknul.
"Co přesně chceš vědět?"
"Proč si se chtěl zabít?"
Doufal jsem že se na tohle nezeptá..Nikdy jsem to nikomu neřekl , ale najednou jsem to ze sebe všechno potřeboval dostat..Potřeboval jsem se o tom s někým podělit...
"Už jsou to dva roky , co jsem o všechno přišel , a ta bolest je tak skutečná , že to vypadá jako by se to stalo včera.Říká se že čas vše zahojí..Není to pravda!Všechno se jenom zhorší...Každou hodinu si víc a víc uvědomuju , jak jsem tu sám...."
Chápavě se na mě díval.
"Co se stalo před dvěma lety?" zeptal se.
Nemohl jsem uvěřit tomu , že mi někdo naslouchá , že někoho zajímá co jsem si prožil.Byl to nádherný pocit...
Začal jsem vyprávět.
"Před dvěma lety.............."

příběh jednoho kluka (2.část)

29. července 2011 v 0:09 | vaše Creature
Ležel jsem tu už přes hodinu, a rozhodně jsem neměl v plánu teď odcházet.
Už jsem necítil ruce ani nohy.Byla mi stašná zima , a cítil jsem se čím dál tím víc hůř...
Slzy mi pořád tekly , já jsem si však dál naivně říkal že jsou to jen dešťové kapky.
Krev z dlaní už díky dešti zmizela.
Povzdechl jsem si.
Na rukou mě pálili jizvy , které jsem si udělal sám.Snažil jsem se tak zbavit bolesti co mě pronásledova při každém nádechu.Sice to nepomáhalo , ale neměl jsem důvod s tím přestávat.Nikdo to nikdy neviděl , a ani neuvidí.Jizvy na rukou mi možná jednou zmizí , ale jizva na mé duši mě bude pronásledovat až do smrti , jako ty hrozné noční můry které mě pro změnu pronásledovali ve spaní.Díky tomu jsem už dva dny nespal.
Unaveně jsem zavřel oči.
Vždy jsem nosil mikynu nebo přinejmenším tryko s dlouhým rukávem.Uvědomil jsem si jak jsem vyšel ven , mám dnes na sobě jen obyčejné tryko bez rukávů.
No a co? Nikdo tu není...
Cítil jsem že i přes bolest a zimu začínám usínat.
Silně jsem sebou trhl když se odněkud předemnou ozvalo neklidné odkašlání.Rychle jsem otevřel oči a spatřil před sebou evidentně nervozního kluka.
Jak dlouho už mě takhle pozoruje?
Na tvářích jsem pořád cítil slzy , ale neměl jsem sílu je setřít.
"um..." vypadlo z něho , nervozně se drbal vzadu na hlavě a řekl bych že i rudnul.
Pořád jsem na něj vyděšeně zíral.
"Budeš nemocný když tady budeš takhle ležet." Řekl nakonec.
Pořádně jsem si ho prohlédl.Měl delší hnědé vlasy a světle hnědé oči z kterých sálalo teplo.Nebyly to normální hnědé oči jaké má každý druhý člověk, ale byly něčím zvláštní akorát jsem přesně nedokázal určit čím.
Mohl být tak stejně starý jako já , možná o trochu mladší.
Z jeho tváře se dalo vyčíst že není rád že semnou mluví.Tak proč prostě nešel dál a neignoroval mě jako ostatní?
Přišel ke mně blýž , chytl mě za zápěstí a vytáhl na nohy.Pořád jsem na něj zíral.Co to sakra dělá?
Sundal si mikynu a přehodil ji přes moje ramena.
Poté mě vzal za loket a táhl mě pryč.Pořád ještě pršelo.Normálně bych se mu vytrhl ,ale neměl jsem sílu cokoliv udělat.Dva dny bez spánku udělali své.Nechal jsem se vést.Došli jsme k malému ,ale přitom krásnému rodinnému domu.
Jednou rukou si z kapsy vyndal klíče a odemykal zatím co tou druhou mě pořád držel za loket.Vtáhl mě do místnosti která představovala jakou si halu.Všude se tu válely boty a na věšácích různé bundy nebo kabáty.
Potom co jsme si sundali boty mě táhl do obýváku kde řekl ahoj obrovskému psovi který se válel na měkké a hebké dece vedle pohovky.Pes jen líně zvedl hlavu a hned jí zase položil a dřímal dál.
Ten kluk se na mě krátce otočil a hned se zase odvrátil.
Zase mě táhl dál, tentokrát po schodech.Došli jsme zřejmě do jeho pokoje.Byl celkem prostorný ,ale přesto působil útulně.Měl tam jednu velkou skříň a postel , potom také prosklený stůl a na něm ležel notebook.U něj byly dvě židle.
Válelo se tu hodně knížek a v rohu na zemi ležela hnědá kytara a kolem ní byli rozprostřené papíry na kterých byly rozepsané noty.Skládá písně?
Na zemi se také válela spousta bloků u kterých byly vždycky nejméně dvě tužky.
Posadil mě na postel.Potom zašel ke skříni odkud vytáhl bílé triko a černé kalhoty které hodil vedle mě na postel.Až teď jsem si uvědomil že se pořád třesu.
Omluvně se usmál a přistoupil ke mě.Vykulil jsem na něho oči , když mi promočené tryko přetáhl přes hlavu a sundal.Nehchtěně se při tom dotk mé nahé kůže.V místě doteku jsem ucítil teplo které zahřívalo mojí zmrzlou kůži.Oba dva jsme ucukli.
"Jsi ledový..." zašeptal.
Vzal ručník který byl složený vedle postele a začal mi sušit vlasy.Nemohl jsem se pohnout , ale i přes mé počáteční zděšení jsem mu byl vděční.
Pořád jsem ale nechápal proč to dělá , když mě ani nezná.Když mi sundal ručník z hlavy kousek ustoupil , zadíval se na mě a usmál se.
Vlasy mi teď trčely na všechny strany.Jo musel jsem vypadat fakt neodolatelně (pokud to někomu uniklo , byla to ironie.)
Zase se zdál nervozní.
"No tak , ehm..Já si dojdu pro něco dolů, a ty se zatím obleč jo?" nečekal na odpověď a hned se vypařil dolů po schodech.Oblékl jsem si tryko a kalhoty.Bylo to lepší ,ale pořád mi byla hrozná zima.Třásl jsem se pořád stejně.
Za chvíli se vrátil s dekou v náručí.Zase se usmál.
"Už se cítíš líp?"
Kývl jsem.
"To je dobře." Z jeho očí vyzařovala upřímnost.
Přišel ke mě a setřel mi slzy které si zase našly cestu po mé tváři.Přehodil přeze mě deku.
Chvíli se díval na temné kruhy pod mýma očima a pak zatlačil na moje ramena abych si lehl.Neměl jsem sílu na odpor.Únava provedla své...
Zavírali se mi oči , a já stím nemohl nic udělat.Konečně mi bylo teplo.
"Teď se vyspi...musíš být unavený." Usmál se na mě.
A já opravdu konečně po dvou dnech usnul. Jenže ... ne na dlouho , zase se mi zdála ta samá noční můra...

příběch jednoho kluka (1.část)

28. července 2011 v 23:43 | Creature
!!UPOZORNĚNÍ!! - příběh se vám nejspíš nebude líbit pokud nemáte rádi YAOI nebo Shounen-ai (pro ty co těmhle slovům nerozumí :D znamená to - že v příběhu se mohou objevovat páry typu kluk s klukem...)takže komu se tohle hnusí ať okamžitě přeskočí tenhle příběh!! No... já vás varovala....ještě poznámka - příběh je psán z pohledu kluka (jestli vám to ještě nedošlo :D)
Předem se omlouvám za chyby :)

Procházel jsem se po prázdném parku.Nedivil jsem se že je tu tak prázdno...Kdo by také za tohohle počasí chodil do parku?Proto jsem si tohle místo a tenhle čas vybral...Jsem tu naprosto sám..
Těžké ledové kapky dopadávali na zem za doprovodu hromů.Tu a tam se na temné obloze objevil i blesk.Nádherná atmosféra...
Vybočil jsem z cesty a prošel okolo vysokých stromů přímo na vrchol kopce.Rozhlédl jsem se po okolí.Byl to krásný pohled , výhled jsem měl až na rodinné domy které se pomalu ztrácely v mlze.Svalil jsem se do mokré trávy.Oblečení bylo naprosto promočené a všude se na mě nepříjemně lepilo.Byla mi zima , ale do jisté míry jsem to dokázal ignorovat.Prohrábl jsem si své černé vlasy aby mi nepadali do očí.Potom jsem položil ruce do trávy.Okamžitě se semkli do pestí.Sevřel jsem je tak moc ,že jsem si nehty prorazil kůži .Po dlaních mi slékala krev.
Déšť zesílil v liják , a já se najednou cítil tak slabý...
Kapky deště se mísily s mými vlastními slzami.Ano...Brečel jsem...
Nebyl jsem rád , že se moje pravá stránka projevila , ale pořád lepší než kdybych se rozbrečel v davu lidí...
Lidé mě vnímají jako zamlklého člověka, tedy pokud si mě vůbec všimnou.
Lidé , co se semnou náhodou dají do řeči , už takovou chybu nikdy neudělají.
Svoje pocity , zkrývám pod maskou , kterou se nikomu nikdy nepodařilo prohlédnout.I přes to , že se skoro vůbec neusmívám , svou bolest na sobě nedávám znát.Nyní mě však bolest plně ovládla...
Celý jsem se klepal , řekl bych že jsem byl možná podchlazený.Nevadilo mi to.Nemám co ztratit.
Už jsou to dva roky , co jsem o všechno přišel...Už nemám pro co žít...
Cítil jsem se tak sám.Tak opuštěný.
Nikdy bych netušil , že přijde někdo , kdo mě zachrání....


pokud se bude líbit , přidám i pokračování ;))