příběh jednoho kluka (2.část)

29. července 2011 v 0:09 | vaše Creature
Ležel jsem tu už přes hodinu, a rozhodně jsem neměl v plánu teď odcházet.
Už jsem necítil ruce ani nohy.Byla mi stašná zima , a cítil jsem se čím dál tím víc hůř...
Slzy mi pořád tekly , já jsem si však dál naivně říkal že jsou to jen dešťové kapky.
Krev z dlaní už díky dešti zmizela.
Povzdechl jsem si.
Na rukou mě pálili jizvy , které jsem si udělal sám.Snažil jsem se tak zbavit bolesti co mě pronásledova při každém nádechu.Sice to nepomáhalo , ale neměl jsem důvod s tím přestávat.Nikdo to nikdy neviděl , a ani neuvidí.Jizvy na rukou mi možná jednou zmizí , ale jizva na mé duši mě bude pronásledovat až do smrti , jako ty hrozné noční můry které mě pro změnu pronásledovali ve spaní.Díky tomu jsem už dva dny nespal.
Unaveně jsem zavřel oči.
Vždy jsem nosil mikynu nebo přinejmenším tryko s dlouhým rukávem.Uvědomil jsem si jak jsem vyšel ven , mám dnes na sobě jen obyčejné tryko bez rukávů.
No a co? Nikdo tu není...
Cítil jsem že i přes bolest a zimu začínám usínat.
Silně jsem sebou trhl když se odněkud předemnou ozvalo neklidné odkašlání.Rychle jsem otevřel oči a spatřil před sebou evidentně nervozního kluka.
Jak dlouho už mě takhle pozoruje?
Na tvářích jsem pořád cítil slzy , ale neměl jsem sílu je setřít.
"um..." vypadlo z něho , nervozně se drbal vzadu na hlavě a řekl bych že i rudnul.
Pořád jsem na něj vyděšeně zíral.
"Budeš nemocný když tady budeš takhle ležet." Řekl nakonec.
Pořádně jsem si ho prohlédl.Měl delší hnědé vlasy a světle hnědé oči z kterých sálalo teplo.Nebyly to normální hnědé oči jaké má každý druhý člověk, ale byly něčím zvláštní akorát jsem přesně nedokázal určit čím.
Mohl být tak stejně starý jako já , možná o trochu mladší.
Z jeho tváře se dalo vyčíst že není rád že semnou mluví.Tak proč prostě nešel dál a neignoroval mě jako ostatní?
Přišel ke mně blýž , chytl mě za zápěstí a vytáhl na nohy.Pořád jsem na něj zíral.Co to sakra dělá?
Sundal si mikynu a přehodil ji přes moje ramena.
Poté mě vzal za loket a táhl mě pryč.Pořád ještě pršelo.Normálně bych se mu vytrhl ,ale neměl jsem sílu cokoliv udělat.Dva dny bez spánku udělali své.Nechal jsem se vést.Došli jsme k malému ,ale přitom krásnému rodinnému domu.
Jednou rukou si z kapsy vyndal klíče a odemykal zatím co tou druhou mě pořád držel za loket.Vtáhl mě do místnosti která představovala jakou si halu.Všude se tu válely boty a na věšácích různé bundy nebo kabáty.
Potom co jsme si sundali boty mě táhl do obýváku kde řekl ahoj obrovskému psovi který se válel na měkké a hebké dece vedle pohovky.Pes jen líně zvedl hlavu a hned jí zase položil a dřímal dál.
Ten kluk se na mě krátce otočil a hned se zase odvrátil.
Zase mě táhl dál, tentokrát po schodech.Došli jsme zřejmě do jeho pokoje.Byl celkem prostorný ,ale přesto působil útulně.Měl tam jednu velkou skříň a postel , potom také prosklený stůl a na něm ležel notebook.U něj byly dvě židle.
Válelo se tu hodně knížek a v rohu na zemi ležela hnědá kytara a kolem ní byli rozprostřené papíry na kterých byly rozepsané noty.Skládá písně?
Na zemi se také válela spousta bloků u kterých byly vždycky nejméně dvě tužky.
Posadil mě na postel.Potom zašel ke skříni odkud vytáhl bílé triko a černé kalhoty které hodil vedle mě na postel.Až teď jsem si uvědomil že se pořád třesu.
Omluvně se usmál a přistoupil ke mě.Vykulil jsem na něho oči , když mi promočené tryko přetáhl přes hlavu a sundal.Nehchtěně se při tom dotk mé nahé kůže.V místě doteku jsem ucítil teplo které zahřívalo mojí zmrzlou kůži.Oba dva jsme ucukli.
"Jsi ledový..." zašeptal.
Vzal ručník který byl složený vedle postele a začal mi sušit vlasy.Nemohl jsem se pohnout , ale i přes mé počáteční zděšení jsem mu byl vděční.
Pořád jsem ale nechápal proč to dělá , když mě ani nezná.Když mi sundal ručník z hlavy kousek ustoupil , zadíval se na mě a usmál se.
Vlasy mi teď trčely na všechny strany.Jo musel jsem vypadat fakt neodolatelně (pokud to někomu uniklo , byla to ironie.)
Zase se zdál nervozní.
"No tak , ehm..Já si dojdu pro něco dolů, a ty se zatím obleč jo?" nečekal na odpověď a hned se vypařil dolů po schodech.Oblékl jsem si tryko a kalhoty.Bylo to lepší ,ale pořád mi byla hrozná zima.Třásl jsem se pořád stejně.
Za chvíli se vrátil s dekou v náručí.Zase se usmál.
"Už se cítíš líp?"
Kývl jsem.
"To je dobře." Z jeho očí vyzařovala upřímnost.
Přišel ke mě a setřel mi slzy které si zase našly cestu po mé tváři.Přehodil přeze mě deku.
Chvíli se díval na temné kruhy pod mýma očima a pak zatlačil na moje ramena abych si lehl.Neměl jsem sílu na odpor.Únava provedla své...
Zavírali se mi oči , a já stím nemohl nic udělat.Konečně mi bylo teplo.
"Teď se vyspi...musíš být unavený." Usmál se na mě.
A já opravdu konečně po dvou dnech usnul. Jenže ... ne na dlouho , zase se mi zdála ta samá noční můra...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama