příběh jednoho kluka (3.část)

29. července 2011 v 12:39 | Veše Creature :-)
S křikem jsem se probudil , po tvářích mi tekly velké horké slzy.
"Ehm, jsi v pohodě?" zeptal se nervozní kluk vedle mě.
"Tak trochu."
Usmál se protože jsem na něj konečně promluvil a setřel mi slzy.
Sakra , proč furt brečim?!
"Já... slyšel jsem tě až dolů , a lekl jsem se že se ti něco stalo, ale asi se ti jen něco zdálo ne?"
Kývnul jsem.
"Chceš si o tom snu promluvit?"
"Já si ho vlastně ani nepamatuju."
Jenže bohužel jsem si ho pamatoval do detailů.
Pokrčil rameny a řekl "Dobře , snad mi jednou řekneš pravdu."
Nechápal jsem jak mohl přijít na to že lžu.Nikdo to nikdy nepoznal, tak proč on?
Nechal jsem to být.
"Neznám ani tvoje jméno." Řekl na jednou.
"Chriss."
"Tak Chrissi , já jsem Michael." Napřáhl ruku , jeho úsměv se rozšířil když jsem mu podal tu svojí abych si sním potřásl.
Měl příjemně horkou ruku , zatím co ta má byla chadná.
"Michaeli , proč to pro mě děláš?Ani mě neznáš.Neměl jsi důvod vodit si cizího člověka do bytu, měl si jít dál a ignorovat mě."
"Byl bys radši kdybych tě ignoroval?"
Okamžitě jsem zakýval hlavou hlavou na znamení nesouhlasu.
"Já vlastně ani nevím.. prostě cítím že ti musím pomoct...Um ,Chrissi?"
"...hm?"
"Ty se chceš zabít?" narážel na mojí ruku na kterou zíral.Nedivil jsem se mu.Moje pravá ruka byla poseta hlubokými zanícenými jizvami.
Schoval jsem ji za sebe a zalhal.
"Ne nechtěl..."
"Prosím, přestaň mi lhát...klidně mi můžeš říct že o tom nechceš mluvit , já to pochopím ,ale nelži mi..."
"Dobře....."
"Proč jsi na mě tak hodný?" zeptal jsem se ho.
"Líbíš se mi." Obdařil mě zářivím úsměvem.
Tak trochu jsem to nepobral.
Zasmál se "Tak jsem to nemyslel."
V tu chvíli mi pořádně zakručelo v břiše, ani jsem si neuvědomil jaký mám hlad.
"Tak pojď , musíš mít hlad."
Vzal mě za ruku a táhl po schoděch dolů.Prošli jsme obývákem kde se na dece válela hora chlupů.Až po chvíli mi došlo že to musí být ten pes kterého Michael zdravil.
"Co je to za psa?" zeptal jsem se Michaela.
"Támhleta líná obluda? To je Morgan." Odpověděl mi , a odtáhnul mě až do kuchyně kde mě posadil na židly u stolu.
Nádherně to tu vonělo...
Postavil předemě a na proti mě talíř s omeletou.Sedl si a pustil se do jídla.Chvíli jsem se jen díval jak se cpe , ale později jsem se do jídla pusil sám.
Když jsme obadva dojedli, zeptal se mě "Chutnalo ti to?"
Kývnul jsem.
"To je dobře."
"Kde jsi se naučil takhle dobře vařit?"
"Jak vidíš žiju tu s rodiči, jenže oni jsou pořád pryč , a málo kdy se sem vrací ,takže jsem se musel naučit o sebe postarat sám.O vaření jsem četl hodně knížek , byla to fakt nuda." Povzdechl si.
Vstal a dal talíře do myčky.Potom se posadil zpátky a opřel si hlavu o ruku.
Pátravě se na mě zadíval.
"Řekneš mi teď něco o sobě?" zeptal se mě najednou.
Namáhavě jsem polknul.
"Co přesně chceš vědět?"
"Proč si se chtěl zabít?"
Doufal jsem že se na tohle nezeptá..Nikdy jsem to nikomu neřekl , ale najednou jsem to ze sebe všechno potřeboval dostat..Potřeboval jsem se o tom s někým podělit...
"Už jsou to dva roky , co jsem o všechno přišel , a ta bolest je tak skutečná , že to vypadá jako by se to stalo včera.Říká se že čas vše zahojí..Není to pravda!Všechno se jenom zhorší...Každou hodinu si víc a víc uvědomuju , jak jsem tu sám...."
Chápavě se na mě díval.
"Co se stalo před dvěma lety?" zeptal se.
Nemohl jsem uvěřit tomu , že mi někdo naslouchá , že někoho zajímá co jsem si prožil.Byl to nádherný pocit...
Začal jsem vyprávět.
"Před dvěma lety.............."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama