příběh jednoho kluka (8.část)

30. července 2011 v 21:52 | Creature ^^
"Pojď Blue , najdeme ti něco k jídlu…" řekl zničehonic Michael.
Málem jsem nadskočil , docela jsem se totiž lekl.
Blue se rozeběhla za Michaelem.
Minuty ubíhaly a já tam pořád jen tak stál.Z obýváku se ozvalo zavrčení.Okamžitě jsem šel za tím nepřátelským zvukem.
Morgan, velký bíly chlupatý pes se strachy krčil v koutě a nad ním stála Blue.To odní vyšel ten zvuk, asi se jí Morgan moc nelíbí…Blue na něj cenila zuby.
"Blue , ke mně!" okřikl jsem ji.
Blue sice otočila hlavu , ale jinak nejevila žádné známky toho , že by se měla pohnout z místa.
"Tys neslyšela co jsem řekl?Ke mě!" okřikl jsem ji znova.
Z hrdla se jí vydal zvuk velice podobný povzdechnutí ,odvrátila se od Morgana a pomalu ke mně došla.
"Teď pojď za mnou…" poručil jsem jí a šel do kuchyně.Blue mě poslušně následovala.
"Co to mělo být?!" zeptal jsem se jí v kuchyni.
Zabručela a vyhýbala se mým pohledům.
"Hele , nevím jestli už máš takový hlad že musíš napadat Michaelova psa ale , Morgan není k jídlu!" Zase jen zabručela.
Z dálky jsem slyšel jak Michael Morgana uklidňuje.
Za chvíly za námi přišel, ale Blue obešel velkým obloukem.
"Neboj se , ona tě nekousne…Teda pokud jí to nepřikážu…" uklidňoval jsem ho.
"Tak dobře…Stejně si radši dám pozor.." usmál se a ukázal přitom své čistě bílé zuby.
Hodil jí věnec buřtů a Blue se do nich vděčně pustila.
"Chrissi , chodíš ty vůbec někam do školy?"
"No vlastně ne…Chodil jsem , ale vyhodily mě zní , kvůli tomu roku v blázinci."
"A co takhle kdyby si začal chodit k nám do školy?" zeptal se s nadějí v hlase.
Neurčitě jsem pokrčil rameny , ale Michael to bral jako souhlas.
"Super!Počkej…zítra je pondělí takže půjdeš semnou za říďou…a teoreticky by tě měli tak za čtyři dny ,možná i dřív přijmout." Usmál se. "Tak co?Jdeš do toho semnou?" zeptal se nadšeně.
Trochu vyvedený z míry jsem přikývnul.
"Bezva!Ukážu ti naší partu , určitě se ti budou líbit!Rád bych řekl to samé i o škole , ale škola je prostě škola…Je v ní moc velká nuda , na to aby se ti v ní líbilo…No , uvidíme…"
"Hele , jak dlouho jsem vlastně spal?"
"Jenom něco přes dvě hodiny…Myslím že by ti prospěl delší spánek…"
Měl pravdu… necítil jsem se vůbec vyspale…Bylo něco kolem půl dvanácté v noci.
"Už bych měl asi jít…"
Snažil jsem se ukrýt smutek který se dral ven ,při pomyšlení na odchod.Myslým že mi to docela šlo.
Za to Michael poklesu nálady nijak nebránil v projevu.
"Samozřejmě , nebudu ti bránit ,pokud chceš odejít.." řekl smutně.
"Není to tím že bych chtěl!Kdybych mohl zůstal bych tu dýl…Jenže už takhle bude být paní Tomsnová strach.."
Smutně se usmál "Chápu…"
Vydal jsem se ke dveřím a Blue mě následovala.Hned za ní kráčel Michael.Zamyšleně se díval do země.
Prošly jseme obývákem, po Morganovi se slehla zem.Když jsme došli ke dveřím otočil jsem se na něj.Otočil na mě svůj zamyšlený pohled.
Najednou nikdo z nás nevěděl co říct.
"Ehm no…Tak ahoj." Řekl rozpačitě.
"Ahoj.." řekl jsem ale k odchodu jsem se neměl.Pořád jsem tam tak stál a dívali jsme se navzájem do očí.Co teď?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama