Září 2011

Broken Angel... Jedna z mých nepovedených básní

21. září 2011 v 18:01 | Creature
Byli jste už někdy na pokraji svých sil..?
A mysleli si ,že váš život nemá cíl..?
Že smysl života, už dávno s vámi není...
Všechno co dřív mělo barvy,teď zdá se na chlup stejný...
Uvažuješ nad tím, že tohle všechno zkončíš?
Že předčasným odchodem, nikomu neublížíš?
Jestli tohle si opravdu teď myslíš...
Musím tě já opravit, ty šeredně se mýlíš!

Tvůj anděl vždy s tebou tu byl...
To byl jeho jasný cíl...
To on tě nikdy nezradil...
To on tu s tebou vždycky byl...
I přes tvé chyby , tě miloval...
Krásný život si pro tebe maloval.
Však ty si svůj život ukončila...
Osamělého a zlomeného si ho tu zanechala...

Anděl tiše sedí v koutě...
Tiše vzlyká , tiše pláče...
Má zlomené srdce, zlomenou duši...
Ostrým předměte, přejíždí si po kůži...
To kvůli tobě, jeho život skončil..
Poslouchej co tě život naučil...
NIKDO NIKDY NENÍ SÁM...
Poslouchej občas , co ti říkám...


----zatím bez názvu---- (2. část)

17. září 2011 v 23:33 | Creature and Trouba
Tak tu zase máme pokráčko =) (Ps. pěkně jsme si mákli) =D ........
< Creature- Darren , Trouba- Samuel>

Darren
Učitelka začala s vykládáním látky a já se nezaujatě díval z okna.Venku pršelo.
Tak hrozně rád bych odtud vypadl a šel se projít do lesa ,a možná si pak i lehnout na mojí louku.Teď by se krásně psaly básně....Ale já místo musím trčet tady.
Hluboce jsem si povzdechl.
Ucítil jsem na sobě pohled.Rozhodl jsem se ho ignorovat...
Po chvíli však pohled nabral na intenzitě ,až bylo nemožné nepodívat se ,kdo se mi to snaží vypálit díru do hlavy.
Pootočil jsem hlavu a zjistil že mě pozoruje ten blonďák, který seděl vedle mě.
Docela jsem ho obdivoval za to , že na mě ještě nepromluvil.
Tohle není můj první přestup na jinou školu..Vždycky se našel někdo, kdo se mnou chtěl navázat konverzaci i při hodině.Blonďák však kohokoliv kdo se obrátil , nebo natáhnul přes uličku,zpražil takovým pohledem , že od toho hned všichni upustili.Co to má znamenat?
Párkrát vypadal že mě chce oslovit a na něco se zeptat,ale nejspíš k tomu nenašel odvahu.
Jakmile jsem se mu podíval do očí , což mimochodem dělám nerad, zrudnul ,popadl tužku a dělal že si píše zápisky na tabuli.Což nedělal...
Po chvíli to s tím předstíráním vzdal, otočil papír a začal si kreslit...Pokaždé na chvíli zabloudil pohledem ke mě.Už jsem se na něj ani nedíval.Vycítím něčí pohled , a teď jsem ho díky němu cítil pořád...Začínalo to být docela otravný...Bože ! Ten kluk je otravnej i když mlčí!
Vzal jsem si papír , ale na rozdíl od něj jsem si opravdu ty zápisky psal.Nejsem žádný vzorný student ,ale být pozadu hned na začátku jsem opravdu nechtěl...
Blonďák se zničehonic znepokojeně zavrtěl ,vzal ten papír na který si kreslil a zmuchal ho.Nestihl jsem se podívat , co nakreslil ,a znovu po dlouhé době se začínala vracet moje zvědavost.
Zazvonilo a já se konečně mohl zvednout ze židle.
"Darrene , mohl bys na chvíli?" zavolala na mě učitelka.
Přešel jsem třídu a stoupl si ke katedře.Učitelce moje náhlá blízká přítomnost nebyla vůbec milá...Tvářila se jako by se mě bála, ale mě to nevadí... Na tohle jsem si už zvykl.Dokonce jsem se už setkal s případem kdy jedna malá holčička utekla z řevem když jsem kolem ní prošel a nějaká stará paní na mě křičela že jsem 'satanáš' a 'zplozenec pekla'.
"Kdybys cokoliv potřeboval, můžeš za mnou přijít." Její výraz však říkal pravý opak.
Spěšně jsem přikývl a odešel.
Vyndal jsem plánek na kterém byl rozvrh hodin a popis cest na jednotlivé hodiny.Příští hodina - hudebka...
Super... Jenom doufám že mě nebudou nutit zpívat...
Došel jsem do učebny hudební výchovy a v tu chvíli zazvonilo.Šel jsem si tedy sednout na své místo , vedle toho otravného blonďáka.
Do třídy vešla učitelka.
"Tak třído dnes budeme probírat.....Ty budeš ten nový student že?" Zeptala se aniž by dořekla větu před tím.Měřila si mě nedůvěřivým pohledem , ale po chvíli se na mě mile usmála.
První pozitivní reakce na moji osobu.
Přikývl jsem.
"Jak se jmenuješ?"
"Darren." Řekl jsem.
"Takže , Darrene , umíš na něco hrát?"
A sakra... Co teď ? Když řeknu že ano, budu muset něco předvést, ale na druhou stranu když zalžu ....Když zalžu , tak co? Nic se nestane....
"Ne," zalhal jsem .
Umím perfektně lhát , ale tahle učitelka jako by poznala že lžu...Nevěřila mi, to bylo poznat.
"Dobře Darrene , můžeš si sednout." Zase se usmála.Trochu křečovitě , ale úsměv to byl.
Za celou hodinu se zpívali dvě písně ,ale já jsem pod záminkou že je neumím nezpíval.
Blonďákovi kradmé pohledy se neustále opakovali , a mě to pomalu ,ale jistě začínalo štvát...
-----------------------------------------------------------------------

Samuel
Darren se posadil vedle mě a jak už jsem říkal hrozně jsem se ho chtěl na něco zeptat…
Taky jsem říkal že jsem ho nechal na pokoji…což nebyla úplná pravda
Sice jsem na něj nepromluvil, ale úpěnlivě jsem ho pozoroval aniž bych věděl proč to dělám…
A když jsem mlčel já (což je výjimečné), museli mlčet všichni,
takže když chtěl naši lavici jakkoli vyrušovat zpražil jsem ho pohledem,
takže nás nakonec nechali v tichu…
Asi ho můj pohled hodně štval, tak (konečně) pootočil hlavu, jakmile ji pootočil měl jsem hroznou chuť začít se s ním bavit, ale když se mi podíval do očí…
Začal jsem z neznámého důvodu rudnout, nechtěl jsem aby si toho všiml tak jsem popadl nejbližší věc kterou jsem měl po ruce a naklonil se nad papír, když jsem si uvědomil že je to tužka otočil jsem papír a začal jsem kreslit…
Pokoušel jsem se nakreslit Darrena, dařilo se mi to do chvíle kdy byl otočený zády ke mně,
ale jakmile si začal psát poznámky (asi se nechtěl na rozdíl ode mě doma tolik dřít), pokazil jsem to…
Asi proto že jsem si uvědomil že ho kreslím se zavřenýma očima a úsměvem na rtech
a to se k němu nehodilo (myslím ten úsměv), poposunul jsem se na židli a rychle to zmuchlal…
Asi by si o mě myslel že jsem divnej (né že bych byl normální, ale i tak) podíval se po papíru…
Když tu zazvonilo všichni včetně Darrena jsme se zvedli a šli na Hudebku,
nevím jak, ale nějak věděl kam má jít…
Akorát zvonilo když se Darren objevil ve dveřích…Měl jsem chuť se na něj usmát,
ale potlačil jsem tuto touhu…
Do třídy vešla učitelka."Tak třído dnes budeme probírat.....Ty budeš ten nový student že?" podívala se po Darrenovi a já (aniž bych chtěl) ji začal probodávat pohledem…
Jen přikývl, usmála se na něj a to už jsem ve svém nitru nevydržel a začal jsem sám sobě nadávat…
(jo opravdu nejsem normální)
"Jak se jmenuješ?"
"Darren"
"Takže , Darrene , umíš na něco hrát?"
"Ne…" řekl po chvilce ticha, učitelka se zatvářila divně…
"Dobře Darrene , můžeš si sednout." Zase se usmála. A já si dál nadával…
Měli jsme zpívat dvě písničky pořád dokola
Darren je prý nezná tak se z toho vykroutil
a já učitelce nakecal že mám vyřvaný hlasivky,
takže jsem taky nemusel krákorat,
byl jsem rád protože kdyby mě Darren slyšel zpívat, asi by utekl s hrůzou v očíćh a hluchý…
Tancovat možná umím ale zpívat umím asi jako žába…(nevím proč zrovna žába)
Konečně se jdu odhodlat k činu, pokusím se na Darrena promluvit…
"D…Darrene mohl bych se tě na něco zeptat?" začal jsem pomalu
Otočil se na mě s mírně překvapeným výrazem a odpověděl
"Když to nebudeš moc protahovat...Klidně..." řekl naprosto bez zájmu...
Trochu mě ta odpověď zklamala, ale rozhodl jsem se být trpělivý, teda pokud to vůbec dokážu…
"Jaké jsou tvé zájmy?" pokračoval jsem
"Hm...Píšu básně" řekl zamyšleně,
byl asi trochu vyveden z míry, ale bylo mi to v celku jedno…
"A o čem?"
"Jak kdy..."
"Hmmm, a o čem bys psal dneska?" ani nevím jak mě tahle otázka na padla, ale najednou mi na ní zaleželo
Zamyšleně se podíval z okna a mlčel, což mě přivádělo k menšímu šílenství…
Taky jsem mlčel a v duchu se modlil ať se nezačne ptát on mě…
Zbytek hodiny jsme byli oba ticho a já jsem se na něj po nějaké době upřeně nedíval…
Zazvonilo a všichni se sebrali a šli na další hodinu…
Chtěl jsem jít s Darrenem, ale szratil jsem ho v davu…
-------------------------------------------------------------------------------------
Darren
Blonďákovi kradmé pohledy se neustále opakovali , a mě to pomalu ,ale jistě začínalo štvát...
Najednou se něco v jeho pohledu změnilo…A on se konečně odhodlal.
"D…Darrene mohl bych se tě na něco zeptat?" začal opatrně.
Mírně překvapený jsem se na něj otočil. "Když to nebudeš moc protahovat...Klidně..." řekl jsem bez zájmu.
Tahle odpověď ho očividně zklamala…Nebo ho snad zklamal můj nedostatečný zájem?
"Jaké jsou tvé zájmy?" pokračoval opatrně.
Doufal jsem ,že se na to nezeptá..Mám mu lhát?
Ne…Nebudu mu lhát…Jenom mu neřeknu celou pravdu.
"Hm….Píšu básně…" řekl jsem zase zamyšleně.Asi bych mu měl věnovat větší pozornost , když už na mě promluvil…
"A o čem?"
"Jak kdy…" řekl jsem vyhýbavě.
"Hmmm, a o čem bys psal dneska?"
Tohle je zajímavá otázka…
Zamyšleně jsem se podíval z okna , už předem rozhodnutý mu na tuto otázku neodpovědět…
Když jsem mlčel delší dobu, vzdal to.Už na mě nepromluvil.
Když zazvonilo, téměř jsem vyběhl ze třídy.Nechtěl jsem znova podstupovat jeho výslech, vím že se tomu nevyhnu ,ale zrovna teď jsem na mluvení neměl náladu…
Chtěl jít zamnou, ale ztratil jsem se mu v davu.
Najednou jsem si uvědomil že jsem si na první hodině zapoměl zápisky.To jsem celý já…
Vydal jsem se tedy do té třídy , a doufal , že tam od té chvíle co jsme tam byli my , nikdo nebyl…
Měl jsem štěstí…Třída byla prázdná a moje zápisky ležely na stole.
Chtěl jsem se otočit a odejít ,když v tom jsem si všiml zmuchlaného papíru. Který se válel pod lavicí. Nemůže to být ten obrázek co kreslil blonďák..?
Normálně bych to tam nechal ležet , ale moje zvědavost opět převládla a já to opatrně narovnal.Zadíval jsem se na ten obrázek.
T-to jsem…já??!!! Díval jsem se na něj s otevřenou pusou.úplně mi to vyrazilo dech…
Je to…nádherné… Ten kluk umí kreslit…dokonce líp než já.
Ale , proč se usmívám…?
Ani si nevzpomínám kdy jsem se naposled usmíval…
Proč mě kreslí s úsměvem na rtech? Ne … lepší otázka bude , Proč mě vůbec kreslí..?
Šel jsem na další hodinu, zamyšlenější než kdykoliv před tím…
Rozhodl jsem se si obrázek nechat , a zároveň jsem se rozhodl se ho na to jednou zeptat…


Takže , doufám že se líbilo ... ^^ Creature

příběh jednoho kluka (16.část)

16. září 2011 v 23:42 | Creature ^^
Za pár minut jsem o sobě nevěděl...

Probudil jsem se a do nosu mě praštila silná vůně jídla.Hned na to mi zakručelo v žaludku.Rychle jsem se posadil-jenže to byla chyba.Hlavou mi projela neuvěřitelná bolest a já se s bolestným zakňučením svezl zpátky do polštářů.Bolest však neustala-naopak.Ještě zesílila...Ve spáncích mi bušilo,v uších mi hučelo a přísahal bych že každý pohyb , snad i každá myšlenka mi způsobovala bolest...
To mám snad kocovinu nebo co..?!
A hned po tom , jsem si vzpoměl....Já vlastně špatně snáším prášky!V duchu jsem nad svojí blbostí zakroutil hlavou a praštil se do čela (kdybych to udělal doopravdy, mělo by to za příčinu výbuch mé hlavy...)
Povzdechl jsem si a pokusil se vstát...Málem jsem umřel bolestí a nezapoměl jsem při tom hlasitě nadávat a naříkat,ale nakonec jsem se s značným úsilím postavil.
Motala se mi hlava , musel jsem se opírat o zeď abych neupadl,naštěstí jsem po pár minutách úspěšně zdolal pokoj a chodbu. To samé se však nedalo říct o schodech....
I přes to že jsem se přidržoval zábradlí, zakopl jsem a dolů se svezl po hlavě...
Slyšel jsem rychlé kroky- to jak ke mě přišel.
"Chrissi, není ti nic..?!" zeptal se s obavami v hlase.
Jeho hlas se ke mě donášel jako by z dálky ,před očima mi tancovaly mžitky.
Bolest se dostavila prakticky okamžitě...Tak silná že mi to nahnalo slzy do očí.
Michael mě opatrně zvedl ze země a napůl dotáhl a napůl do nesl na gauč v obýváku.
Z těžka jsem na něj dopadl ,ale nemohl jsem se soustředit na nic jiného než na tu ohromnou bolest.
Mám na té hlavě něco..?" zakňučel jsem.
"Jo, modřinu a bouli , zatím docela nevíraznou ale počkej za chvíli...Bude to vypadat jako žes dostal od někoho pěstí."
"No super...."zafuňěl jsem.
Michael mi na to položil pytlík s ledem, bylo to o trochu lepší.
"Jak se ti to vlastně stalo?" zeptal se pobaveně.
"Vzal jsem si prášky na spaní a-" "Ty sis vzal prášky na spaní?!"
"Jo, nepřerušuj mě!Vzal jsem si prášky na spaní jenže jsem jaksi zapoměl že hoodně špatně snáším prášky-" "Jak si na něco takovýho mohl zapomenout..?!" přerušil mě Michael znova a kriticky si mě prohlížel.
"Nemůžu myslet na všechno, a přestaň mě přerušovat!"
"No jo furt..."
"Potom jsem se probudil , hrozně mě bolela hlava a-" "To se ani nedivim..." přerušil mě zas.
Zle jsem se na něj podíval.Chvíli se na mě nechápavě díval ale pak mu očima problesklo pochopení a řekl "Už mlčím..."
"No to bych docela rád...Takže vstal jsem , málem jsem omdlel ,ale došel jsem až na konec chodby , jenže potom se mi nějak zamotala hlava a já hodil parádní hubu."
"To jsem si všiml..."
"Kolik je vlastně hodin?"
"Půl osmé."
"Cože..?!!!!!!To jsem spal tak dlouho?!"
Michael přikývl.
"Byly to silné prášky , a asi ses ani moc nevyspal co? Vypadáš hrozně..."
"Dík...to je vždycky dobré vědět... a vážně jsem se moc nevyspal..."
"Tak proč sis je bral?"
" ......"
"Já se nebudu smát." Řekl mi a já mu věřil.
"To není o tom že by ses smál...Zní to spíš...Divně..."
"To nevadí, povídej."
"Dobře.Nechtl jsem aby se mi něco zdálo, bál jsem se...."
"To není vůbec divný..."
"Ale nevím jak to dělat dál... protože prášky už si brát nechci- jsem po nich unavenější ještě víc než předtím..." zabručel jsem.
"Neboj se, něco spolu vymyslíme." Řekl Michael a upřímě se usmál.
"V to doufám…"
Michael si sedl na zem a záda si opřel o gauč na kterém jsem ležel já.Jeho obličej byl jenom kousíček od mého obličeje.I na dálku jsem cítil vůni jeho vlasů smíchanou s jeho vlastní vůní.
Mmmmmmm…

Michael se začal smát…Díval se na nějaký film.

"čemu se směješ??" zeptal jsem se ho hned.

"To… Ten…Film!" dostal ze sebe při jednom obzvlášť velkém záchatu smíchu.

"A co je na něm tak vtipnýho..?"

"Já…Já nevím!" začal se smát ještě víc.Svalil se na zem a držel se za břicho.

"Ehm….Jsi v pořádku?" zeptal jsem se když se trochu uklidnil.

"Jo…Teď už jo."oddychl si.

Film zkončil a Michael to přepnul na nějaký kanál na kterém dávali sitcom.Michael ho ze zájmem pozoroval, a já popustil uzdu své fantasii..
Zhruba za hodinu Michael usnul a jeho hlava dopadla hned vedle mě.Pomalu jsem se zvedl do sedu.Hlava už moc nebolela ,ale pořád jsem ji cítil.
Michael byl tak … roztomilý…
Zase se mě začínali zmocňovat špatné myšlenky…
Jak moc tvrdě asi spí..?
<no moc tvrdě to asi nebude…> řekl ten hlas kterého nazvaly blbostí
<Nepleť se mi do hlavy! Chci přemýšlet…> opáčil jsem mu.
<Zvláštní, posílat sám sebe do háje , nemyslíš?Musíš si připadat jako idiot…>
<Já už radši vůbec nemyslím…>
<No tak vydíš!Nepotřebuješ přemýšlet,takže tu můžu zůstat!>
<Nemůžeš, vypadni!>
<Chjoooo…> zabručela hloupost a konečně zmizela…
Já začal znovu uvažovat.
Co by se stalo kdybych ho políbil…?
Probudil by se..?
Ale na druhou stranu, proč bych ho měl políbit?
Proč bych to měl chtít?Je to kluk…Tohle není správný…Je to…prostě divný.
Měl bych spíš přemýšlet nad Noemi, ne?Nad Noemi by se měli točit všechny úvahy o líbání…Tak proč mám sakra plnou hlavu Michaela?
Michael se ze spánku zamlel , ležel tak nepřirozeně až to muselo být nepohodlné…
Budou ho bolet záda…To přece nesmím dovolit!Taky mě přece nenechal ležet na zemi když jsem sletěl z těch schodů…
Opatrně jsem ho tedy vzal do náručí a odnesl do pokoje.Kupodivu jsem neupadl, ani se mi nezamotala hlava, a Michael není zase tak těžký…
Položil jsem ho do postele a přikryl dekou.
Otočil jsem se a chtěl si jít lehnout na matraci, jenže v tu chvíli Michaelova ruka vystřelila dopředu a pevně mě chytla za zápěstí.Polekaně jsem se otočil a zjistil jsem že má otevřené oči a smutně na mě hledí.
"Nemohl..nemohl bys zůstat semnou..?" řekl smutně a upíral na mě svůj pohled.
Neodolal jsem…
Nejdřív jsem si sedl , a když mi Michael udělal místo, lehl jsem si čelem k němu.Nemohli jsem od sebe být víc jak pár centimetrů…
Zase se mě začínala zmocňovat ta zvláštní touha , spojit naše rty a….z přemýšlení mě vytrhl Michael.Udělal totiž něco co jsem nečekal.Jemně si mě přitáhl k sobě a položil si hlavu na moji hruď…Spokojeně si povzdechl a zavřel oči.Byl jsem tak blízko, že jsem cítil tep jeho srdce a klidně bych se i vsadil že Michael cítí jak splašeně bije to moje…Jeho se však po chvíli začínal zpomalovat a když se jeho dech prohloubil, poznal jsem že usnul…s úsměvem na rtech…
Jeho vůně byla všude… Michael byl všude…Teplo jeho těla mě zahřívalo a uklidňovalo…
Položil jsem si hlavu do jeho vlasů.Opatrně -abych ho nevzbudil jsem si položil ruce kolem jeho pasu.
Konečně mě čekala krásná,klidná a hlavně bezesná noc…

---zatím bez názvu---

16. září 2011 v 15:28 | Creature and Trouba
*nejdřív než si přečtete tuto povídku -měli byste vědět že se jedná o Shounen-ai*
Tato povídka je psaná z pohledu dvou kluků (Trouba - Samuel a já - Darren) Povídka zatím nemá název...Je to ametérsky psaný protože já s párovým psaním zatím nemám zkušenosti-takže doufám že se bude aspoň trochu líbit ;) =D ..... Creature


V první řadě jsou tu popisi postav :
Samuel Sight (postava Trouby)

Drobný blonďák s věčně rozcuchanými vlasy.Jeho ořechově hnědé oči jsou vždy plné energie a jeho obličej vždy zdobý roztomilý úsměv.

Povaha : Mírně hiperaktivní a konfliktní pohodář.Vlastní názor hájí zuby nehty.Věčně vyrušuje , je hlučný a občas docela dost otravný.Je také přátelský a hodný.Své přátele vždy vyslechne a pomůže jim ,jak bude v jeho silách.Miluje pozornost.

Záliby : Velmi rád tančí a maluje.Velký milovník přírody a zvířat.Rád se seznamuje s novými lidmi.

Darren Shan (postava Creature)

Popis postavy : Vysoký,bledý,temné kruhy pod očima,černé vlasy mu spadají do obličeje.Má dvě tettování...První se mu táhne na pravé ruce od ramene po dlaň- ve tvaru ostnatých drátů a druhé mu pokrývá celá záda.Nikdo to tettování co má na zádech neviděl, takže nikdo neví jak vypadá.Levou ruku mu hyzdí jizvy a škrábance.Má piersing v obočí.Jeho obličej neprozrazuje žádné emoce ,jeho oči jsou chladné a nečitelné.Vůbec se neusmívá...

Povaha: Tichý samotář.Není rád středem pozornosti.Pořád zamyšlený a zasněný.Většinou nevnímá své okolí a na přátelých mu nezáleží-žádné totiž nemá.

Zaliby : Hraje na kytaru a na klavír.Umí nádherně zpívat,ale nikdo zatím neměl tu příležitost ho slyšet.Má hudební sluch,prakticky pořád má na uších sluchátka.Také hezky kreslí a píše básně.Dost často chodí do přírody a dokáže hodiny sedět bez pohnutí a přemýšlet...
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
A teď je tu příběh =) První píše Trouba -

Samuel

Běžím rychle….hodně rychle…asi to nestihnu….vcházím do budovy školy se zvoněním…
"Píp, píp, píp"
Uff byl to jen blbej a divnej sen…

"Čau lidi jak je…"
"Čau Same, nejsi tu nějak brzo?"
"Proč myslíš?"
"Protože začínáme až za hodinu…"
"A vy tu snad brzo nejste…"
"Ale u nás je to normální.."
"Neřeš…o čem se mluví, co se dělá…"
"Mluví se o tanci a předvádí se tanec…"
Sam *Nechápu co je na Breake dancu baví*
"Do toho, do toho!!…Same předveď taky něco"
Parta *Break Dance sice neumí, ale jinak tančí dobře,
nechápu proč se snaží o Break a neukáže to své umění…*
"Ne kluci, fakt, radši ne"
"Ale no ták Same, to nám přece neuděláš"
"No tak jo…" řekl jsem otráveně
Sam *přemluvili mě, už se z toho nevykroutím….*
Áááá, pomóc, prosím, zachraňte mě někdo…
Začal jsem, pro kluky jsem si vybral Hip hop, to proto aby na mě tak nečučeli a pak se mě neptali jak to dělám,
i když vím že se ptát budou…


"Ty vole, ten se zase někde dřel, protože tohle fakt z fleku vymyslet nemohl!"
Už jsem tancoval patnáct minut a lidí na place před školou, přibývalo a všechny pohledy mířily na mě…
Nevadilo mi to, pozornost mám rád, ale začalo mi to vadit jakmile se zezadu ozvalo
"přestaň už frajeřit tohle zvládne i mimino…"
To mě opravdu naštvalo…
"Tak sem pojď a řekni mi to do očí…" zařval jsem do davu.. Za mnou, přede mnou a vedle mě…
Z davu vyšel blonďák, s růžovou kapucí, tvářící se jako drsňák… já jsem byl udýchaný a zpocený…
"Než mi něco řekneš představ se, nebo s tebou nepromluvím ani píp!!"
"Jmenuji se Leo a tyhle tvoje pohyby jsou pěkně blbý a snadný!!!"
"Tak se ukaž, ty chytrej…"
"Proč bych měl, stejně není proč, nikdo tu není a o nic se netančí…"
"Tak zaprvý je tu skoro celá škola, za druhý já tančím pouze pro potěšení a zábavu a zatřetí jsi ubožák…
jen se mě bojíš si takhle malinkej…." *Debil*
"Já že jsem ubožák!!!….To ty jsi ubožák ne já…!"
Parta: "Tak se předveď Leo nebuď srab…" Usmívali se až se mu pomalu vysmívali a já se k nim samozřejmě přidal
"Tak jo!" řek to nehorázně vytočeně divím se že jsem zadržel smích…
Začal stejnými pohyby jako já a když se pokusil o stojku do rytmu písničky,
kterou jsem si pustil a začali se mu klepat ruce už jsem to nevydržel a bouchnul jsem,
svalil jsem se na zem a nemohl jsem se přestat smát….vím jsem hnusnej, ale opravdu to nešlo…
Nakonec ještě ke všemu spadl…oba jsme se váleli na zemi, ale on se na rozdíl ode mě nesmál *škoda*
………
Uklidnil jsem se….nechali jsme ho tam ležet a vešli do školy
Zrovna když jsem dosedl na židli zazvonilo, všichni si sedly do lavic…ne nebojte nejsme moc vzorná třída
Najednou se otevřely dveře všichni se tím směrem podívali,
ale místo očekávané učitelky vešel jakýsi vysoký až skoro děsivý, bledý kluk
Vypadal zajímavě, chtěl jsem něco říct, když tu náhle jsem si všiml učitelky, která přišla chvíli po něm

"Ticho třído!!"
"Ták…Představuji vám vašeho nového spolužáka jmenuje se Darren je mu sedmnáct
a zbytek si můžete říct mezi sebou později…"
"Sedni si Darrene"
Byl zajímavý…. Trochu mi připomínal emáka…. A emáci jsou fakt sladcí….co to tady sakra plácám…
to je jedno každopádně mě velmi zaujal…
strašně rád bych se ho na něco zeptal, ale nevypadal že by chtěl mluvit a tak jsem ho nechal napokoji…
----------------------------------------------------------------------------
A teď já ;) ....
Darren
<CRRRRRR...!!!!>
Horší zvuk snad neznám...
Natáhnu ruku a zamáčku ten hrozný budík.
Dnes je můj první den v nové škole.Měl bych být nadšený-ale nejsem...Pocity jako by se nedostavily.Radost,nadšení,nervozita,strach- nic z toho co by na mém místě cítili ostatní ,jsem nevnímal.Je mi to všechno jedno...Nestarám se o to jestli zapadnu nebo ne-přátele jsou mi k ničemu...Je to akorát nepotřebná zátěž...
Vstal jsem, vyčistil si zuby , a tak podobně.... tohle všechno ráno dělám automaticky , ale u oblékání jsem se pozastavil...

Jak zakrýt ty jizvy co mi mám na ruce...?
Nebo, je nenám zakrývat vůbec?
Na názorech ostatních mi sice nezáleží , ale o zbytečné otázky taky nestojím...¨

Nakonec jsem zvolil černé triko s dlouhým rukávem a černé džíny.Je podzim přece , nikdo se nepozastaví nad tím když si přes triko ještě obléknu mikynu... pro jistotu....
Obul jsem se a vyšel do chladného podzimního rána.

* patnáct minut později *

Stál jsem před třídou.Trefil jsem bez obtíží...
Zazvonilo...Zamnou se objevila třídní učitelka.
"Ty budeš ten nový kluk, že jo?"
Přikývl jsem.
"Tak dobře ,jdi do třídy...."

Vešel jsem za doprovodu učitelky.Celá třída okamžitě utichla.Pozornost celé třídy se v mžiku obrátila ke mě,všichni na mě civěli.Přesně tohle jsem nechtěl...

"Ticho třído!" zakřičela učitelka i přes to ,že ve třídě ticho už dávno bylo.Všichni měli moc práce se sledováním mé osoby.

To je ta chvíle kdy jsem si přál být neviditelný, nebo alespoň víc nenápadný...
K mé úlevě mě představila učitelka.
"Ták...Představuji vám vašeho nového spolužáka, jmenuje se Darren a je mu sedmnáct.Zbytek si můžete říct později.."
"Darrene, jdi si sednout."
Poslechl jsem. A třídu přešel s pohledem přišpendleným k zemi.
Jediné volné místo bylo vedle nějakého hyperaktivního blonďáka...
Vypadal že chce něco říct ,ale naštěstí ho něco v mém pohledu umčelo.
Tohle bude otrava....

Nová Fantasy povídka-popis

11. září 2011 v 22:45 | Creature
Tahle povídka mě napadla za jednoho velmi deštivého dne,ani vlastně nevím jak jsem na takovou blbinu přišla , ale to vlastně nevím u většiny svých příběhů..Prostě mě zničehonic napadnou, občas jsou dobré-občas jsou to naprosté kraviny... No ...uvidíme v co se tohle vyvine =D
Povídka je něco mezi Fantasy a horrorem (Skoro pořád se tam bude ukazovat moje obrovská představivost a občas tam padne i moje dost velká morbidita =D)
Celý název povídky je: "Když se život změní v peklo..." a hlavní hrdinkou je 20-ti letá Iharu, která má veliké nadání pro psaní básní a horrorových příběhů.Vysoká škola kam chodí , ji začne zmáhat, a lidé se kterými se normálně bez problému výdá ji začnou neuvěřitelně štvát.Navíc se jí začnou vracet halucinace a noční můry kterými trpěla v dětství.Proto se rozhodne dát si menší "pauzu" a odjede do chaty , která kdysi patřila její babičce.Chata je umístěna na samotě u lesa nedaleko hor a neproskoumaných kopců.Místo jako stvořené pro psaní horrorů...Jenže , potom se stane něco , co její život uvede do děje , horšího než ten nejhůznější horror... její život... se změní v peklo...

Nuda.. :D

11. září 2011 v 20:12 | Creature
Pro Anču , a pro všechny co si myslí že bych mohla být anděl... (Což nemůžu- a ne , nepřiznám to)
<Ps...Jedna z mých nepovedených básní>
Proč říkáte, že anděl jsem..?
Nebyl to všechno ,jenom hezký sen..?
Moje srdce snadno rozbít se dá,
Proč říká se , že vrána k vráně sedá..?
Proč musím být tak odlišnou,
A do davu nemohu zapadnout..?
Já přece anděl nemohu být...
O křídlech , mohu leda snít..
Jaké by bylo vzlétnout do oblak...
A to vše, jenom tak...

Prosím... nesmějte se :D básně mi vážně moc nejdou... Creature

příběh jednoho kluka (15.část)

4. září 2011 v 11:28 | Creature ^^
Její oči se na mně se zájmem dívaly. "Ty jsi tu nový?" zeptá se.
"Jo…jmenuju se Chriss." řeknu a napřáhnu k ní ruku.
Trochu se zarazí ale nakonec řekne, "Já jsem Noemi." A mojí ruku přijme.
"Nepotřebuješ pomoct?"
"No…vlastně jo.Kudy se jde do sborovny?"
Zasměje se. "Jsi na úplně opačné straně , takže začni tím že se otočíš." Usmála se a já zčervenal.
"Pojď , dovedu tě tam." Řekla a šla dál.Já jsem šel za ní.
"Takže..Co tě přivádí do naší školy?" zeptala se přátelsky.
"Tak nějak, shoda okolností…"
"A vysvětlíš mi to?" zeptala když jsem dlouho nic neříkal.
"To je na dlouho…" snažím se z toho vymluvit.
"Tak mi to řekni v kostce." Navrhne.
"Nejde to zkrátit…"
"Hm…Tak teda jindy.Už jsme tady."
Zastaví se a já taky.
"Děkuju." Řeknu jí..
"Nemáš za co." Usměje se. "Ráda sem tě poznala."
Otočí se a zmizí za rohem , než stihnu cokoliv říct.
"Já tebe taky…" zašeptám.
Vsoupil jsem do sborovny ,kde seděl starý ,skoro plešatý chlap, že by ředitel?

*za pár minut*
Po rozhovoru sním jsem se dozvěděl že je to opravdu ředitel téhle školy a že nastupuju za tři dny.Tak jsem se vydal domů… teda , k Michaelovi domů.

Cesta domů mi trvala déle než jsem čekal.Trochu jsem se ztratil…Vešel jsem do kuchyně ,bylo už půl jedenácté..
Cítil jsem se hrozně unavený , ale spát jsem nechtěl. Co kdyby se mi zase zdála nějaká noční můra?Moc se mi nechce to riskovat.
Najednou mě něco napadlo…Začal jsem se přehrabovat v košíku s léky.
Někde to tu musí být!ha! Mám to!
Vytáhl jsem malou krabičku s prášky na spaní.
Nalil jsem si vodu do sklenice a prášek zapil.
Stěží jsem došel do pokoje a padl do Michaelovi postele.Kolem mě se rozprostírala jeho vůně…
Za pár minut jsem už o sobě nevěděl.

příběh jednoho kluka (14.část)

2. září 2011 v 23:17 | Creature ^^
Jakže byla ta cesta?
Rovně,a pak doprava?Nebo doleva?achjo…Asi jsem se měl Michaelovi zmínit že můj orientační smysl stojí za prd…
Jdu na konec chodby.
Tak doleva, nebo doprava?
Zahnu doprava,doleva a předemnou se objeví schody.
Tak že bych šel přece jen správně?
Vyjdu schody ..a kam teď?
Zahnu doleva, jdu na konec chodby,zase zahnu doleva ale chodba nikam nevede.Vrátím se zpátky a zahnu doprava.
Doufám že tu ředitelnu najdu…Ta škola přece nemůže být tak velká!
Zahnu za další roh, už ani nedávám pozor jestli zahýbám doprava nebo doleva.
V tom zpoza rohu někdo vyjde.Já už však nestihnu zastavit.
Srazíme se a Jí popadají knihy na zem.
To je jako z nějakýho béčkovýho romantickýho filmu…Usměju se vduchu.
Okamžitě se sehnu ,pozbírám knížky a opět jí je podám.
"Promiň…" omlouvám se hned.
"T-to je v pohodě." Zakoktá a usměje se.
Začne se červenat.
Ona je…krásná…
Tmavě hnědé vlasy se jí lehce vlní do půli zad.Tmavě modré oči zrcadlí její čistou duši.
Asi…asi jsem se zamiloval…

Nepovedená báseň ,psaná mým srdcem...

2. září 2011 v 22:59


Miluju tě…

Ta dvě slova trápí duši mou,

Světla naděje která nikdy nezhasnou.

I když už skoro nevidíš je,

Oni tu stále jsou

A stále ozařují ti cestu tmou.



Víš vůbec jak moc záleží mi na tobě?

A jak moc miluju tě?

Jak moc lituji chvíle, co poprvé spatřila jsem tvoji tvář.

Navždy zapsal si se do mého srdce, tvoje jméno má svoji vlastní zář.

Já jsem jako klíčtě, které nechce se tě vzdát.

Jako niky nikdo ,za tebou já budu stát…



Ne,nemáš o tom všem ani ponětí,

Jak dlouho asi vydržím v zajetí,

Té zlé věci co láska říká si?



Miluju te, a nikdy na tebe nezapomenu...

příběh jednoho kluka (13.část)

2. září 2011 v 12:43 | Creature ^^
Michael si hodil tašku na rameno a společně jsme vyšli do deštěm zmáčeného rána.
Cesta proběhla vtichosti,oba jsme byli zabraní do svých vlastnch myšlenek.
Zhruba za patnáct minut jsme dorazili před Michaelovu školu.Začínala se mě zmocňovat nervozita.
"Nervozní?" usmál se Michael.
Přikývl jsem.
"Tady se nemáš čeho bát…Možná tak akorát hrozný nudy."
"Dobře…"
Před školou nikdo nestál, zamířili jsme rovnou dovnitř.Sotva jsme vkročili ,spustila na nás malá tlustá ženská s neuvěřitelně pisklavím hlasem.
"Už je po zvonění!Jdete pozdě!"
"Zaspali jsme.." řekl Michael beze stopoy kajícnosti v hlase.
Vytáhla malý bloček(nechtějte vědět odkud) a chvíli v něm hledala.Potom jí očima probleskla radost.
"Ááááá Michael Angel!Jdeš pozdě už potřetí!To se nahlásí tvému třídnímu učiteli!"
"Dělejte si co chcete…" Michael protočil oči.
"A kdo jsi ty?" upřela na mě pohled.
"Já-" nestlihl jsem doříct větu protože mě Michael přerušil.
"Je tu nový,jdeme za ředitelem."
Vzal mě za loket a táhl pryč.
"Počkejte!" stihla zařvat než jsme zašli za roh,,potom jsme ji už neslyšeli.
"Tak Angel,jo?" byla moje první otázka.
"Hmm…" zabručel.
"Náhodou je to hezký přijmení." Namítl jsem.
"Jo…jasně."
"Kdo to vůbec byl?"
"Myslíš tu ženskou?"
Přikývl jsem.
"To byla šatnářka.."
"Šatnářka?Vždyť tu jsou skříňky,ne šatny!"
"Myslíš že to nevím?"
"Angele!Jak to že nejsi na hodině?!" ozval se přísný hlas, tak hlasitě až Michael nadskočil.
"Ehm..no…Vedu tady Chrisse k řediteli, je tu nový..." Zakoktal Michael.
"Já tady mladého pána k řediteli zavedu, padej do třídy Angele a ať už tě tu nenachytám!"
Michael se otočil a šel pryč,začínala se mě zmocňovat panika.Michael se otočil a ještě na mě zakřičel.
"Náhradní klíč je pod květináčem, chovej se tam jako doma!"
"Kluku,jak se jmenuješ?" zeptal se mě ten chlap, nejspíš školník.
"Ehm, Chriss Brian."
"Takže Briane na konci týhle chodby zahni do leva, potom doprava, po schodech nahoru do leva,na konec chodby zase do leva a pak do prava."
"Vy semnou nepůjdete?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Ne, mám spoustu svý práce." Otočil se a zmizel za rohem.
Fakt super…Jakže byla ta cesta?